3.9 C
Brno
Středa, 27 října, 2021

Dětský psychiatr: Děti jsou dnes křehké a nepřipravené na život

Proč jste knížce dali název Síla nevysloveného?
Některé věci se v terapii i životě nesmí vyslovit, protože jsou příliš ohrožující a vyvolávají velký odpor. Ale jsou přítomny. Někdy je v životě i pro dobrý průběh terapie lepší, když na ohrožující věc myslíme, než když ji vyslovíme.

V knize popisujete pět případů z vaší psychoterapeutické praxe. Ve kterém se síla nevysloveného výrazně projevila?
Zneužívána klientka popisovala situaci, která byla velmi podobná tomu, co se jí dělo doma. Zároveň neměla odvahu otevřeně ji popsat. Pokud bych to za ni udělal já, okamžitě by se lekla a přestala by své pocity prožívat, popřela by je, co by nebylo v terapii dobré. Snažím se o to, aby si klient emoce spojené se stresem či traumatem uvědomil, dovolil si je přežít a potom je mohl regulovat. Žena z příběhu našla odvahu říci pravdu až později.

Mají příběhy z knihy nějaký společný moment?
Společným jmenovatelem všech případů je, že ty děti skutečně trpěli a byly ohroženy ve svém vývoji. Pokud by terapii nedostali, jejich osobnost a vztahy by se s určitou pravděpodobností formovaly jinak. Všechny případy dokazují, jaký vliv – ať už dobrý nebo špatný – mají na život naši nejbližší. Od nich závisí, jak se cítíme a vyvíjíme. Ačkoli samozřejmě v životě se dějí věci, které jsou na chování rodičů nezávislé. Takový byl příběh Romana, kterému maminka onemocněla a zemřela na rakovinu.

Byl toto příběh, který vás osobně nejvíce zasáhl?
Pláču a dojímám se nad každým příběhem, nemohu jinak. Nejsem přece za sklem a těch dětí je mi opravdu líto. Svou účast používám i jako nástroj pomoci, autenticky jsem s nimi smutný nebo se o ně bojím. Každý příběh popsaný v knížce má v sobě něco srdcervoucí. Toto byl navíc jeden z těch výjimečných příběhů, který se spojil s mou osobní zkušeností s manželkou. Ale v dobrém, v terapii propojení mělo smysl.

Co se stalo vaší manželce, pokud se mohu zeptat?
Měla stejnou nemoc jako maminka toho chlapečka, rakovinu prsu. Zemřela v 32 letech. Byla to vynikající dětská psycholožka, velmi šikovná. Dva měsíce předtím, než zemřela, jsme spolu založili náš Institut psychoterapie dětí a rodičů. Knížka je na její památku.

Jako chlapec nemoc a smrt mámy zvládal? Terapii začal, když ještě žila.
V této, ale i jiných terapiích se přímo ukázkově projevily obranné mechanismy, které používáme v zátěžových situacích. Chlapec popíral, že máma je nemocná. Popřel i její smrt, realitu. Zároveň se v terapeutické hře snažil o takzvanou reparaci, mámu chtěl prostřednictvím jedné z postav „opravit“. Nechápal, jak mohla jeho všemocná maminka, která si se vším věděla poradit, onemocnět a zemřít.

Když nám někdo zemře, nejde jen o fyzickou ztrátu. Ztrácíme i jeho dobrý vnitřní objekt. To znamená, že jsme identifikováni s milovanou osobou, která v nás nějakým způsobem žije. Když však ten člověk zemře, vnitřní objekt musíme předefinovat, již nemůže být stejný. A hrozí, že bude zničen jako v případě chlapce z příběhu. Po její smrti byl velmi rozzlobený, jak mu to mohla udělat a jak mohla být taková slabá. Záruka jeho světa odešla a chlapeček ji musel hájit sám před sebou. Bylo velmi důležité ubránit dobrý vnitřní objekt, mámu jako dobrou mámu a ne jako někoho, kdo mě opustil. A s tím se pak dá žít a vzpomínat na ni jako na milující osobu, se kterou může být v mysli až do konce svého života.

Člověk má tedy vnitřní mechanismy, jak se vyrovnat i se ztrátou nejbližšího člověka …
Velmi důležité je nepopřel ztrátu. Ukázalo se to i v příběhu Janka, jehož matka opustila a dala ho do dětského domova. Pokud zůstaneme u manické popírání, nemáme možnost se s tou osobou rozloučit. Stále se budeme bát, že ji ztratíme, přestože jsme ji už ztratili. Každá ztráta je smutná a je důležité být smutný. Použiji výraz otce jednoho klienta: pěkně smutný. Mohu plakat, Nepotlačím své pocity.

Když ke mně přijde někdo s depresí, nesnažím se ji vymazat, odstranit za každou cenu, ale tomu člověku dovoluji, aby si uvědomil, co opravdu cítí. V případě ztráty mu umožňuji, aby si ji odtrúchlil. Když ztrátu člověka popřeme a na druhé straně si ho stále budeme idealizovat, nemůžeme se pohnout dál. Pokud ji však přijmeme, můžeme se spolehnout na to, že truchlení bude časově omezené. Potrvá šest měsíců nebo i pět let, ale někde končí.

- Komerční sdělení-magazín

Mohlo by vás zajímat

- Komerční sdělení-magazín
- Komerční sdělení-PR články
- Komerční sdělení-magazín

Doporučené články z rubriky

- Komerční sdělení-aktuality